Malta 2015
Malta - úvod
Stejně jako loni, tak i letos…jazykový pobyt na Maltě…s jedním rozdílem, a to dosti podstatným. Nemusím si totiž tuto parádu financovat sama, jako tomu bylo před rokem. Díky dotačnímu programu našeho ministerstva školství dostalo mnoho škol po celé republice peníze, které můžou použít nejen na jazykové kurzy pro učitele, ale také na výjezdy žáků do zahraničí. Naše škola se rozhodla pro obojí. Společně s vedením jsme peníze rozpočítali tak, že si můžu spolu s kolegyní užít opět dva týdny ve Středomoří. Jelikož pro mě Malta není neznámá, odpadly starosti typu: „Kde je škola,“ nebo „Co je zde k vidění,“ a podobně. Tento deník slouží nejen mě ke krácení volných večerů tady na Maltě, ale také mé rodině a známým a vůbec všem, kteří se sem chystají – buď na jazykový pobyt, stejně jako já, nebo jen tak na dovolenou.
Ještě než začnu, nesmím zapomenout pochválit jazykovou agenturu Intact z Velkého Meziříčí, která mi celý pobyt zorganizovala a poslala veškeré potřebné informace, od popisu cesty do školy, až po praktické rady a informace o Maltě.
Co se týká školy, využila jsem loňských zkušeností a vybrala si Easy school of languages přímo ve Vallettě, hlavním městě ostrova. Škola je komornější, ale kvalita výuky je tu perfektní, jak jsem se loni dočetla na mnoha diskuzních fórech a o čem jsem se také sama přesvědčila.
Cesta necesta, ale jsme tu!
Neděle 20. 9. 2015
Podle informací, které jsem dostala, jsem měla odlétat z Prahy se společností Austrian Airlines nejprve do Vídně, a poté s Air Malta až na místo. Bohužel po příjezdu na pražské letiště bylo všechno jinak. Náš let do Vídně byl zrušen a na odbavení zavazadla jsem se dozvěděla, že poletím přes Frankfurt a moje kolegyně přes Brusel. Znamenalo to šestihodinovou pauzu v Německu, a také pozdější přílet na Maltu.
Let do Frankfurtu trval z Prahy 55 minut, ocenila jsem nabídku svačiny v podobě jogurtu a müsli sušenek a krásný plynulý a tichý let se společností Lufthansa.
Ve Frankfurtu mě to kdesi vyhodilo, nicméně jsem se zorientovala velmi rychle a už za chvilku jsem věděla, že musím přejít na terminál 2 a odbavovací gate B. Chvilku jsem courala po letišti, našla kavárnu s pohodlnými gauči a tady jsem strávila asi dvě hodiny díváním se na letadla a pozorováním toho obrovského šrumu okolo vzletů a odletů. Pak jsem se dostala na svůj terminál, prošla se značkovými obchody a dokonce asi na půl hodiny usnula. Poté, co jsem přečetla jediný časopis, který jsem s sebou měla až do posledního písmene, zbývaly mi stále dvě hodiny do odletu na Maltu. Pomalu jse
m šla ke gatu, kde už blikala cedule s nápisem Air Malta a časem odletu 19:15. Okolo bylo asi 100 mladých Němců, kteří letěli stejným směrem jako já. Už jejich chování na letišti bylo příšerné. To jsem ještě netušila, co dokážou dělat v letadle.
Potěšilo mě to, že sedím u okénka, to ale bylo asi jediné. K jídlu byla bageta s nějakou blíže nespecifikovanou směsí, venku bouřka. Několikrát jsme prolétli turbulencemi, až konečně ve 21:20 naše letadlo přiskákalo na runway maltského letiště Luqa.
Venku bylo dost větrno, ale znatelně tepleji než u nás. Chvilku jsem měla obavy, jestli společně se mnou přiletěl i můj kufr s cestovatelem Duckem, který mě provází už od doby, co byl skoro ukraden v Salzburgu v roce 2009. Dnes k němu přibyla ještě roztomilá ovečka Shaun s kompasem, kterou jsem dostala v Praze před odletem od Dana :-*
Obavy se rázem rozplynuly, kufr přijel mezi prvními. Opouštím bandu Němců a vzpomínám na naše zlaté děti a žáky na jaroměřských školách.
S kufrem jdu směrem k turistickému informačnímu centru, kde už čeká paní se třemi dětmi a jedním v bříšku a na ceduli má mé jméno. Domlouváme se, že počkáme ještě na moji kolegyni Stáňu, která přilétá z Bruselu asi za hodinu. Musím si dát kafe, únava se už totiž hlásí o slovo.
Před půlnocí přijíždíme do části zvané Pieta, mezi Sliemou a Vallettou. Chvilku nemůžeme najít ten správný vchod, ale za pár minut už otevírám dveře našeho bytu.
Je menší než ten loňský ve Sliemě. Kuchyň je nová, jsou tu dva pokoje a koupelna s WC. Ihned ale zjišťujeme pár nedostatků, na které jsem z minulého roku ani nepomyslela. Chybí toaletní papír, nefunguje klimatizace, ani varná konvice. A to jsem loni měla naší cestovní konvičku. Letos jsem na ni zanevřela a jak to dopadlo. Vodu si budeme ohřívat v hrnci. Stáňa má lepší pokoj – takový hezčí, ale už i já jsem si zvykla. Normální standart, myslím, že dostačující. Ale samozřejmě se chystám nedostatky nahlásit v úterý na recepci ve škole. Ještě jsem zapomněla na jednu důležitou věc – chybí tu redukce do zásuvky, které jsme měli minule k dispozici. A já mám špatnou! Nevím, kde se stala chyba, ale místo adaptéru do Anglie, jsem si vzala adaptér do Norska :) Telefon ale nabíjím přes notebook, který to ještě vydrží, jdu do sprchy a rychle spát. Dnes byl dlouhý den.
První den na Maltě
Pondělí 21. 9. 2015
Celou noc chodím průběžně otvírat a zavírat okno. Ta klimatizace tu chybí, větrák dělá rámus a otevřené okno taky není dobré, jelikož opravdu dost fouká. To mám starosti, co? J Nicméně spím dobře, a to až do jedenácti.
Venku se vyjasnilo, vítr se trochu uklidnil a začínalo to vypadat na hezký den. Proběhla ranní káva a snídaně ještě z domácích zásob a příprava na prozkoumání okolí našeho nového bydliště. Bydlíme v kopci, celkem příkrém. V pokynech máme zastávku nejbližšího autobusu nakreslenou nahoře, záhy ale zjišťujeme, že bude lepší dojít dolů na hlavní ulici na zastávku Kulleg a odtud v 7:48 autobusem do školy.
Mám v plánu Stáně ukázat Vallettu, respektive to, co si z ní z minulého léta pamatuju. Nastupujeme do prvního přeplněného autobusu, který před námi zastaví a chystá se jet naším směrem. Ihned nastává šok. Řidič mi odmítá prodat týdenní jízdenku za skvělých 6,50 eur, na což jsem byla zvyklá, ale nutí mi jinou za 21 eur na týden – trošku rozdíl, co si budeme povídat. Protože je pan řidič dost nervní a nechce mi odpovědět na můj už asi třetí dotaz, kupujeme si nakonec jednorázový lístek za 2 eura, který platí dvě hodiny. Při výstupu ve Vallettě mi to ale nedá a ptám se ho znovu. Když se dav lidí vyřítil z autobusu, už mi ochotně radí, co a jak. Změnil se tu dopravce a turisté si tu kupují kartu, kterou si dobíjí. Stejně jako v Londýně a kdekoli jinde. Jelikož je dnes ale na Maltě státní svátek – Den nezávislosti, což jsem zapomněla zmínit, mají tu skoro všude zavřeno, a tak jsem se rozhodla, že lístky na autobus vyřešíme až první den školy.
Vystupujeme na autobusovém nádraží – řekla bych, že i v dopravním uzlu ostrova. Protože je Valletta vlastně pevnost z let 1566 – 1571, jde se do centra města krásnou branou. Město je pojmenováno po Jeanu Parisot de la Vallette, který dal po odchodu Turků ke stavbě příkaz. Od autobusového nádraží vede hlavní ulice Republique street (názvy ulic a všeho dalšího jsou tu v obou jazycích – maltštině a angličtině). Na této třídě se nachází mnoho obchodů, restaurací a kaváren, ale také památek. Zajímavostí je, že veškeré ulice jsou tu do pravého úhlu, a všechny boční uličky jsou skoro stejné. My odbočujeme do tzv. Barracca gardens, nádherných zahrad s fontánou a výhledem na město, přesněji na Three cities. Zahrady byly veřejnosti otevřeny roku 1824 a jsou plné pozoruhodných památek. Najdeme tu třeba bronzové dílo maltského sochaře Antonia Sciortina s názvem Les Gavroches. Z vyhlídky je vidět na Velký přístav a pevnost Fort St. Elmo, ve které je válečné muzeum. Je tu i moc příjemná kavárna, ke které už směřují mé zraky. Zjišťuju, že velká káva s mlékem tu stojí pouze 1,80 eur a voda necelé euro. Jsem celkově překvapená cenami, oproti loňskému roku. Jsme tu přeci jen už mimo hlavní sezónu. Nižší ceny nám samozřejmě vůbec nevadí :)
V kavárně se zdržíme, je tu opravdu nádherně a toto místo patří k mým vůbec nejoblíbenějším na Maltě. Pak naše kroky směřují ke škole, kterou už najdu bez problému a směrem dolů k moři. Vystoupáme ještě na vyhlídku, odkud je krásně vidět pevnost St. Angelo, která byla hlavním svědkem bojů Malťanů s Turky v roce 1565. Po úspěšné obraně a slavném vítězství dostalo místo svůj název Vittoriosa. Až do založení Valletty tu sídlili velmistři řádu.
Nám se moc líbí městská pláž pod vyhlídkou, kam se ihned po schodech vydáváme. Takovýchto míst je na Maltě mnoho – kameny, útesy, schody do moře, zábradlí – proč ne. Nejhezčí pláže jsou ale na severu u města Mellieha, kam se samozřejmě také chystám. Osvěžení ve Vallettě nemělo chybu, voda byla krásně teplá a čistá. Protože stále fučí, není nouze ani o pořádné vlny.
O slovo se hlásí také hlad. Kromě malé snídaně jsme ještě nejedly, a tak se vydáváme na hlavní náměstí a opět do centra, do restaurace San Giovanni u katedrály sv. Jana, která pochází z roku 1573. Uvnitř je pohřbeno přes 400 rytířů, jsou tu překrásné mramorové náhrobky s erby, které dotvářejí bohatý barokní interiér. O katedrále ale až příště, až do ní půjdu na obchůzku :)
K jídlu nakonec volíme špagety a zapíjíme každá dle své chuti. Já volím zdejší pivo Cisk, které mi moc chutná. Opět zírám na ceny – 6,80 za špagety!
Původně jsem měla v plánu jet lodí do Sliemy a odtud pěšky domů podél pobřeží, ale je už celkem pozdě a my potřebujeme nutně sehnat adaptér do zásuvky, a také pitnou vodu, protože ta maltská se prostě nedá pít.
Adaptér mají v suvenýrech za 3 eura – vynikající. Člověk si rázem uvědomí, že je bez elektriky jako bez ruky. Je to hrozné, ale je to tak. Připadám si jako Robinson, co má radost z každé maličkosti :) Například z adaptéru.
Cestou ještě okoukneme obchody, líbí se mi plážové tašky, šátky, kabelky, ale na to bude ještě dost času a taky peněz. Zítra totiž máme ve škole dostat kapesné, které jsem nám zařídila jako náhradu za stravu. I tohle všechno grant hradí. Ne tedy nákupy suvenýrů a šátků, ale ze svých cest už prostě vím, že pokud cestuju sama, na jídle ušetřím velké sumy :)
Jedeme domů, první den na Maltě byl klidný a pohodový. Na bytě následovala ještě koupel, zapojení všeho do zásuvky, psaní deníku a čtení v posteli. Dobrou noc a zítra napřečtenou :)
Začíná škola
Úterý 22. 9. 2015
Ráno vstávám v 7 hodin, obloha už je krásně modrá, a to nevětří nic jiného než další krásný letní den na Maltě. Po lehké snídani a kafi vyrážíme do školy. Ve Vallettě se už pěkně vyznáme, a tak po pár minutách vcházíme do budovy školy Easy school of languages. Na recepci nás ale ihned posílají do nové budovy za rohem. Jsem překvapená, od loňska tu vyrostla nová a modernější škola.
koro až pod střechou je velká učebna, kde dostáváme k vyplnění různé formuláře a kde nás u zdi fotí na kartičky do školy :) Je to celkem vtipné, nikdo s ranním focením nepočítal – no já možná trochu ano.
Rozhlížím se kolem. Lidé jsou různí, spíše starší, půlka ženy, půlka muži. Dostáváme rozřazovací test, nejprve esej, kde máme body, o kterých máme psát (rodina, zájmy, plány do budoucna) – to trénujeme s dětmi rok co rok. Na tuto část jsme dostali 10 minut. Pak přichází gramatika, ne nijak těžká, takže mám radost, když se dostávám do skupiny pro pokročilé J Další radost přichází hned vzápětí. Slyším totiž známé jméno lektora, toho, kterého jsem měla loni. Jdeme tedy do svých tříd, já mám učebnu číslo 4 v té starší budově, kterou jsme loni měli za tu moderní. Jsem ale ráda. Jsou tam počítače a také možnost dát si kdykoli kafe :)
Lektor Gyor mě hned zbystřil a začal se smát. Tak jsem se asi od loňského roku moc nezměnila. Prohodili jsme pár vět a už sedím v lavici. První hodina je klidná, představujeme se a máme téma pracovního pohovoru, což je docela praktické. Tím, že angličtinu učím, mám obrovskou výhodu, že znám i různé gramatické názvy a názvy časů, jak se co tvoří a tak dále. Ostatní mají zase lepší slovní zásobu, tak si vzájemně pomůžeme.
Sedím vedle Holanďana Petera, kterému je 55 let. Nejdřív jsem mu nerozuměla půl slova, ale poté, co jsem mu pochválila Holandsko a řekla mu, že jsem tam tento rok byla asi desetkrát, začal mluvit srozumitelněji J Dělali jsme i poslech, nějaká cvičení a už byla jedna hodina odpolední a hurááá na seznamovací oběd. No oběd – dostali jsme typické maltské jídlo, tzv. Pastizzi, což je listové těsto plněné sýrem. Tady mi ale chutnalo víc než v Albánii, kde něčemu podobnému říkali Burek. Asi proto, že to s jídlem moc nepřeháním a raději investuju do cestování. Když už jsme u toho – mám obrovskou radost. Koupila jsem si hned tři výlety.
Už tento čtvrtek se jedu s Markét (což je mimochodem učitelka dějepisu a angličtiny z Prachatic) podívat na neolitické chrámy do Tarxienu. Má se jednat o památky staré přes 5000 let! Pojedeme se školou, jakmile nám skončí výuka. Tento výlet je jen za 19 eur, máme tam výhodné vstupné a průvodce po celou dobu.
V sobotu organizuju pro známá děvčata výlet do Melliehy na pláž, kde plánujeme strávit celý den. Moji aktivity se chytli i ostatní spolužáci, a když pochopili, že už to tady trochu znám, rozhodli se k nám přidat i na další odpolední poškolní výlet do Rabatu a Mdiny, nádherných starověkých míst.
V neděli pojedeme na celý den na ostrov Gozo. Poplujeme ze Sliemy lodí a na Gozu přesedneme na autobus a projedeme si nejznámější památky ostrova. Čeká nás i proslulé Azure Window – symbol Goza. Je to přírodní skalní brána, kolem které jsou příkopy a jiná skalní okna. Tento výlet nám také zajišťuje škola a vyjde na 39 eur. Opět musím říct, že 30 eur stojí pouze cesta lodí.
No a konečně jsem se s kolegyní rozhodla pro něco naprosto úžasného. Příští středu místo školy podnikneme výlet na Sicílii! Škola nám nabízí vynikající cenu, za kterou jsem já našla pouze parník z Malty tam a zpět. Teď budeme lodí cestovat brzo ráno do Pozzalla, což je sicilská rybářská vesnice. Tady nastoupíme do autobusu a pojedeme do Taorminy – barokního města, no a dále nás čekají slavné Syrakusy, odkud pochází Archimédes a jedná se o jedno z nejslavnějších archeologických nalezišť v Evropě. Takže já uvidím Syrakusy! Další zastávkou na Sicílii bude také Etna, kam přímo pojedeme. Zpět na Maltu budeme odplouvat až pozdě večer.
Kromě výletů jsem si zařídila přístupová hesla na internet v apartmánu, a také kartičku na autobus, která na týden vyšla na 21 eur. Mě teda celý den nefungovala, ale řidiči mě s úsměvem vždy vzali. Budu si to muset zítra zjistit, proč zrovna ta moje nereaguje J Příští týden si už kartičku nekoupím, jelikož ve středu budu na Sicílii a ty dva dny budu chodit pěšky v rámci šetření a zdravého životního stylu.
Odpoledne jsme strávili na pláži ve Sliemě. Trošku mě požahala medúzka, ale to jen proto, že jsem ve vlnách nezvládla korigovat směr a nechala se nahodit na skálu, u které na mě číhala. Bylo krásně, přes 30 stupňů. Cestou domů jsme nakoupili pár základních potravin a už sedíme na bytě u kávy a otevřeného okna, kudy sem proudí příjemný vánek.
Středa 23. 9.
2015
Vstávám o půl osmé. V noci mě pronásledoval komár, tak jsem trochu poštípaná a dnes se ho budu snažit před spaním vystopovat. Využívám toastovače, který tu máme k dispozici a toho, že jako jeden z mála spotřebičů na bytě funguje, a dělám si toasty s máslem k snídani. Do školy vyrážíme před půl devátou.
V autobuse mi opět kartička hlásí Error, řidič mě ale stejně pouští a radí mi, abych si ji šla vyměnit ve Vallettě na autobusovém nádraží. Musím vystát poměrně dlouhou frontu, nikdo se mě nezeptá na nic, jen si vzali starou kartu a dali mi novou s platností až do středy, takže jsem na tom ještě vydělala jeden den jízdy.Škola nám
začíná od devíti a končí v jednu. Máme mezi tím půlhodinovou přestávku. Nyní je trochu prostoru, abych popsala naši třídu. Sedíme v malé učebně u jednoho stolu a je nás i s lektorem 9. Vedle mě je paní okolo 40ti let z Itálie, vedle sebe mám starší opět Italku, přímo z Říma, pak Polku od Krakowa, zase Italku, která se pořád směje, dále černošku z Paříže, Španěla Caesara a Natálii z Petrohradu.
Tématem dnešního dne byla frázová slovesa, která většině lidem dělají problémy. My jsme to ale vzali zábavnou formou, takže to docela uteklo. Přestávku tráví
me u kafe naproti škole.
Po škole mám sraz se Stáňou v Baracca gardens, kde si dáváme kafe a jablečný závin a také se sluníme. Opět je nádherně. Lepší první podzimní den jsem si dovedla jen těžko představit.
Dnešní odpoledne máme v plánu strávit na pláži na severu ostrova u města, které se jmenuje Mellieha (zdejší to čtou jako Meliza). Jedná se o jednu z mála písečných pláží na Maltě. Volíme autobus č. 
41, který nás proveze i městem Mosta s nádherným chrámem. Cesta k pláži trvá skoro hodinu. Mosta má asi 17 000 obyvatel a je geografických středem Malty. Chrám, o kterém jsem se zmiňovala, se jmenuje Rotunda a její stavitel se nechal inspirovat římským Pantheonem. Může se také chlubit čtvrtou největší kupolí v Evropě. Pochází z roku 1833.
Na pláži si zajišťujeme ještě plážový servis, jehož cenu mají po třetí hodině odpolední výhodnou. Za slunečník a lehátko zaplatíte 3 eura a ještě dostanete zdarma dobré kafe ve zdejší kavárně.
Vstup do moře je velmi pozvolný, voda je teplá a je odtud mimo jiné krásný výhled na chrám v Melliehe. Melh je maltsy sůl, dříve se zde totiž sůl těžila. Dominantou je kostel z roku 1948 s krásnou kaplí Panny Marie a podzemím. Zde je prý umístěna vzácná
freska Panny Marie, kterou tu namaloval evangelista Lukáš v roce 60. Chci se na tu fresku jít podívat v sobotu, kdy pojedeme na celý den na pláž.
V šest večer odjíždíme do Piety domů. Na zítra se moc těším, jedeme po škole na výlet po neolitických chrámech. Teď ale musím napsat domácí úkol :)
K megalitickým chrámům
Čtvrtek 24. 9. 2015
Dnes mě škola bavila. Tématem konverzace bylo totiž pití kávy. Přišlo mi velmi zajímavé to, jaké zvyky jsou v různých evropských zemích. Jakou kávu pijí Italové, Poláci prý preferují čas a kávu skoro nepijí, kdo pije kolik kávy denně a tak dále. Také jsme cvičili výslovnost různých slov a moc se nasmáli u toho, jaká komu dělají písmena problém. Když jsem vyrukovala s naším ř, bylo rázem po srandě, protože třeba Italky to nedovedly pochopit. Španěl se pokoušel, ale absolutně se nechytal.
Po škole se scházíme venku a domlouváme se na dnešním výletě. Jede nás celkem 5, máme ale ještě dvě hodiny do odjezdu. Někteří jdou do fast foodu, já raději mířím do svých oblíbených zahrad udělat nějaké fotky a na své cappuccino. Strávím tu opravdu celou dobu a už jdu na sraz k hotelu na autobusovém nádraží. Přesně v 15:30 podle pokynů jsme tu všichni – respektive nás 5. Čekali jsme klimatizovaný zájezdový autokar, nicméně přijela dodávka, ze které vystoupil velmi příjemný a milý průvodce. Vzal si od nás vouchery a naložil nás do auta.
Ihned se chopil mikrofonu a začal nás seznamovat s programem výletu. V dodávce nás sedí celkem 15 – je to spíše takový minibus. Nejprve míříme do čtvrti Valletty zvané Three cities. Jsme blízko velkého přístavu, který je vidět z Baracca gardens. Jedná se o nejprůmyslovější část Malty. Vystupujeme na terase, odkud je krásný výhled na záliv s mnoha plachetnicemi a zakotvenými loděmi.
Jsme u zálivu Grand Harbour a zmíněná Three cities jsou Vittoriosa, Senglea a Cospicua. Všechny tři části k sobě splynuly už ve středověku v roce 1638, kdy byly částečně obehnány hradbami. Trojměstí utrpělo značné škody za druhé světové války, kdy tu sídlila britská vojenská flotila, a území bylo častým cílem náletů.
Šli jsme také kolem Inkvizitorského paláce z roku 1535. Dům byl až do příchodu napoleonských vojsk sídlem inkvizice. Moc se mi líbil také kostel sv. Vavřince, který je postaven ve stylu maltského baroka.
Naše další zastávka a cíl celého výletu byly chrámy Hagar Qui a Mnajdra. Jedná se o nejstarší megalitické stavby na ostrově, postaveny v letech 2400 – 2000 př. n. l. Chrámy jsou postavené z vápence a nejtěžší kámen váží 20 tun. Jak je možné, že ho sem lidé před 5000 lety dostali? To nikdo neví.
Nejprve navštěvujeme turistické centrum, kde nám pouští 4D film o chrámech. Je to velmi zajímavé vidět, jak byly objeveny. Potom si procházíme s průvodcem muzeum, kde nám detailně popisuje, jak a proč byly chrámy stavěny a že se jedná o světovou raritu. Potom už jdeme konečně k samotným chrámům. Trošku mě překvapilo to, že jsou pod nově vybudovanou střechou, byla jsem zklamaná. Nicméně je pravda, že je potřeba památky chránit pro další generace. Každopádně zážitek to byl silný. Chrámy sloužily v době dávné i jako kalendáře. Když nám průvodce popisoval, jak skulinami mezi kameny prostupovalo sluneční světlo a lidé přesně věděli, co je za den, nemohla jsem tomu uvěřit.
Cesta domů byla šílená. Rozváželi jsme po celém ostrově lidi a náš řidič byl opravdu kaskadér. Všichni jsme byli rádi, že jsme vystoupili blízko svých domovů.
Víkend na Maltě se stávkou a plavbou na Gozo
27.09.2015 19:26
V pátek jsme na zastávce na autobus čekali nezvykle dlouho. Nakonec nás vzal jakýsi speciální bus a až ve škole jsme se dozvěděli, že je stávka. Nejhorší na tom bylo to, že nikdo neví, do kdy bude trvat.
Den ve škole uběhl nezvykle rychle. První dvě hodiny jsme dělali poslech a potom jsme hráli soutěž na nová slovíčka, která jsme se v týdnu učili. O přestávce jsem byl ještě na recepci kvůli Sicílii, potřebovali si okopírovat pas. Tento týden nás ze třídy opouští dva spolužáci, sportovní novinář ze Španělska a úřednice z Itálie. Už se těšíme na pondělí na nové tváře.
Po škole brouzdám po Vallettě a koukám po obchodech, co bych tak koupila za dárečky domů. Své tipy už mám, konečné nákupy nechávám až na pátek, kdy nám vrátí depozit za byt.
Jelikož je stávka a autobusy opravdu nejezdí, přemýšlím, jak se dostanu domů. Ti, kteří bydlí ve Sliemě, mají výhodu. Můžou jet lodí. Já nakonec nastupuju do jediného autobusu, který mě má dovést na zastávku Bombi, která je cestou k nám domů. No a pak to dojdu, říkám si dosti naivně. Na Bombi vystoupím, ale zapomínám, že se zde jezdí na druhé straně. Navíc v tomto místě jsou celkem rušné čtyřproudové silnice. Jdu tedy po chodníku směrem k našemu bytu, to si ale pouze jenom myslím. Stále se odkláním na druhou stranu, ale pořád si říkám, že to pak nějak střihnu k přístavu a budu u Kullegg, kde bydlíme. Aneta mě poučila, že se to nečte Kullegg, ale kulež. Omyl! Ocitla jsem se v průmyslové zóně s obrovskými nákladními loděmi. Všude byl prach, žádné chodníky, jen silnice, kde jezdila auta. No a také všudypřítomné nápisy Danger! Začala jsem panikařit, protože jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Prošla jsem tedy přístavem na rušnou ulici, kde jsem se chytla nápisů Valletta 4 km. Trochu mě znervóznil ukazatel na letiště, od kterého jsem měla být kousek. Ale od letiště je to k nám pěkně daleko. Na křižovatce jsem odbočila také špatně. Malťané neznají zdejší názvy čtvrtí a ulic, takže ptát se na cestu bylo úplně zbytečné. Nakonec jsem asi po hodině chůze došla na zastávku s nápisem Paola. Naštěstí tu byla WIFI, tak jsem zapnula GPS a zjistila, že jsem úplně mimo. Nicméně kolem jel autobus. Hned jsem si ho zastavila. Celou hodinu jsme objížděli Maltu, než jsem konečně poznala záliv a Sliemu. Tady ale autobus zastavil a mě nezbylo nic jiného, než dalších asi 45 minut jít okolo přístavu k nám. Došla jsem zničená a naštvaná na veřejnou dopravu. Hlavně že máme karty za 21 eur! A to jsem chtěla mít volné odpoledne. Domů přicházím po 4 hodinách od konce školy! Stáňa přichází asi za hodinu a stalo se jí něco podobného. Nadáváme ještě chvíli spolu, a pak skončíme u vína, které Stáňa cestou domů koupila. Nakonec byl dnešní večer moc příjemný.
Sobota je oddechová. Stávka pominula, díky bohu. Ráno vyřizuju pracovní emaily, píšu do své školy, omlouvám se z výuky a píšu také ohledně diplomové práce. Po 10. hodině se balíme na pláž do oblíbené Melliehy, kde trávíme celý den. Počasí je nádherné, voda teplá – prostě krásný letní den 26. září. Večer trávím u spolužačky z gymplu Anety v Birrinkare – největším městě Malty.
Neděle patří dalšímu výletu a naším cílem není nic jiného, než ostrov nymfy Kalipsó, která tu zdržovala Odyssea na jeho cestě z Trójské války domů. Sraz máme v 8:15 u KFC v místě zvaném Gzira. Jsme tu s předstihem. Po osmé hodině přijíždí zájezdový autokar, tipuju z 90. let. Z něho vystoupí průvodce, který vypadá jako David Cameron. Dávám mu voucher a hned nastupujeme. Po cestě do přístavu nabíráme další pasažéry. Odhaduju, že nás je celkem 20. Vtipná chvíle přichází záhy. Autobus se nemůže vytočit v úzkých maltských uličkách. Řidič vystupuje a vytahuje z cesty dopravní značky a odstraňuje další překážky bránící mu v otočení se. Průvodce si bere mikrofon a už nám objasňuje dnešní program.
Nejprve nás čeká cesta na sever Malty do města zvaného Cierkewwa. Zde je přístaviště a výchozí bod na ostrov Gozo. Ten je od Malty vzdálen pouze 6 km a cesta tam trvá 25 minut. Na Gozu žije jen 25 000 stálých obyvatel a jedná se o tzv. obilnici Malty. Pěstuje se tu obilí, brambory, ovoce a zelenina. Mezi největší zdroj obživy zde patří pěstování oliv a výroba olivového oleje. Gozo je také proslulé výrobou sýrů a medu. Sýry mě moc nezaujaly, byly dost suché. Med byl moc dobrý a olivový olej jsme také chutnali. Namáčeli jsme si do různých druhů chleba.
Trajekt je celkem velký. Je tu kavárna, lidé mohou sedět uvnitř i na palubě. Nejprve obeplouváme menší z maltských ostrovů Comino, který je proslulý Modrou lagunou – místem s krásnou pláží. Za chvíli už přistáváme na Gozu v místě zvaném Mgarr. Nad přístavem jsme viděli ruiny pevnosti Fort Chambray.
První zastávkou na Gozu je jeskyně nymfy Kalipsó. Nachází se nad zálivem Ramla Bay, pláž tu je proslulá svým červeným pískem. Zpět k jeskyni. Podle verze básníka Homéra byl Odysseus unesen krásnou nymfou, která mu slibovala nesmrtelnost, pokud s ní zůstane. Trvalo celých 7 let, než se z jejího zajetí dostal.
Autobus nás dále veze do Dwejry na západ ostrova. Čeká nás symbol Goza Azure Window – neboli Azurové Okno. Jedná se o ojedinělou skalní přírodní bránu. Okolí je známé mezi potápěči. Jsou tu mořské příkopy.
Pak už naše cesta pokračuje do hlavního města Viktorie, které je pojmenované po anglické královně Viktorii. Žije tu jen 7 000 obyvatel. Městu dominuje Citadela – zdejší pevnost. Byla postavena v 9. století Araby. Na jejím náměstí stojí Katedrála. Poslední verze je barokní z let 1697 – 1711 a vyřádil se na ní stavitel Lorenzo Gafa. Citadelu doslova prolezeme, je odtud krásný výhled na celý ostrov. Potom sejdeme dolů na Náměstí Nezávisloti, kde ještě obdivujeme kostel sv. Jakuba.
Poslední zastávka našeho výletu je v letovisku u hlavního města. Nejprve stavíme u takové tržnice, kde nabízí typické produkty z Goza, o kterých jsem se už zmiňovala.
Hodinu a kousek máme volno na oběd. Se Stáňou jdeme tam, kam nám to doporučil průvodce. Nestačíme se divit. Nabízí tu menu za 11 euro! Neváháme ani chvíli a už nám na stůl začínají nosit haldy jídla. Nejprve předkrm – topinku s rajčatovou směsí s olivovým olejem, potom maltský chleba a máslo, k tomu nám na stole přistane lahev bílého vína. Následuje zeleninová polévka – luxusní, hustá, výborná. Po týdnu jedení pouze toastů a kus – kusu mi normální teplé jídlo dělá velkou radost. Nicméně poté, co přede mě postavili půlku pečeného kuřete s bramborem a zeleninou, začínám mít strach, že tohle vážně nesním. Nesnědla. Nedalo se to. Po obědě nám ještě přinesli vanilkovou zmrzlinu a kávu. Obsluha se na nás celou dobu usmívala a já si začala myslet, že tohle prostě nemůže stát 11 euro. Účet zní ale jasně…22 euro za obě porce! To snad není možné. Děkujeme nastotisíckrát, díky vám dnes nemusíme večeřet.
Tak tohle bylo Gozo. Milý ostrov s milými lidmi, krásnými městy, chrámy a plážemi. Po cestě na Maltu pospáváme, byl to náročný den.
02.10.2015 19:07
Těšili jsme se celý týden. Už od začátku pobytu na Maltě jsme věděli, že dnes, poslední zářijový den, poplujeme na Sicílii. Výlet to nebyl zrovna levný. Náš recepční Donovan, který se o nás celý pobyt staral, nám ho vřele doporučoval. V úterý jsme se ve škole dozvěděli, že máme čekat u KFC už v 5:15! Protože autobusy jezdí až od půl šesté a Donovan mi sdělil, že nás transfer u našeho bydliště nabrat nemůže, vydala jsem se ještě den předem prozkoumat nejkratší cestu ke KFC.
Vstávali jsme už ve 4:15. Sbalili svačinu a vydali se k místu setkání. Zde jsme čekali až do 5:45 – první zádrhel byl na světě. Transfer nás dovezl do Valletty do přístavu, odkud odplouvají lodě na Sicílii, přesněji do Pozzalla.
Loď byla nádherná. Obrovská. Seděli jsme na pohodlných sedadlech a k dispozici měli kavárnu a různé další obchody. Odpluli jsme přesně v 6:30. Cesta na Sicílii trvala necelé dvě hodiny, které jsme samozřejmě strávili spaním. Před připlutím nás rozhlasem informovali, že se čeští turisté mají shromáždit u autobusu číslo 2, spolu s dalšími národy samozřejmě. Měli jsme anglicky a německy mluvícího průvodce.
Ten nás v přístavu Pozzallo uctivě vítal a my tak celkem bez problému nastoupili do pěkného zájezdového patrového autokaru.
Vyjíždíme. Ihned si všímám pytlů s odpadky u silnice. Krajina je tu jiná, než na jakou jsme zvyklí z Malty. Je tu zeleň, dost zeleně.
Průvodce nás začíná seznamovat s programem zájezdu. Trošku se podivuji, proč nezmínil Syrakusy, na které jsem se těšila snad nejvíce. Ve městě Rosolini jsme také nestavěli, jen projeli kolem. Pokud průvodce nemluvil, pouštěl nám po autobuse italské písně.
Naše první zastávka byla v Taormině. Autobus zastavil na parkovišti po asi půlhodinovém stoupání serpentinami nad skalními útesy. Před námi totiž cestu blokoval jiný autobus. Průvodce nám doporučil restauraci, kde mají turistické menu za 13 euro a pak nám řekl, že tu máme tři hodiny rozchod. To mě doslova vyděsilo. Co tady proboha budeme dělat? Inu začali jsme se toulat Taorminou. Od stánku ke stánku, od baru k baru. Zarazili mě pouliční prodavači všeho možného. Na každém rohu nám nabízeli gumu, kterou před námi házeli na chodník, a ta se rozplácla. Jak originální. Každý druhý prodavač nabízel pásky. Proč? Usoudili jsme, že toto zboží u nás prodávali Vietnamci před 15ti lety.
Zamířili jsme k chloubě Taorminy, antickému amfiteátru. Poté, co jsem zjistila, že chtějí nemalé vstupné, řekli jsme si, že půjdeme raději na kafe. Z první restaurace jsme neměli dobrý dojem. Ač nebyla plná, číšník nám naznačil, že pokud nebudeme jíst, tak se jim doslova nevyplatíme. Sbalili jsme se a šli o kus dál. Po chvíli jsme našli kavárnu, celkem příjemnou. Tady si dáváme kafe a já ještě tiramisu, na které jsem se těšila.
Začala pršet, a to dost. Máme před sebou ještě dvě hodiny volna. Pouliční prodavači mění sortiment a začínají prodávat deštníky. I když mám jeden nad hlavou, nabízí mi další. Nechápu.
Zalézáme do kostela, pak do informačního centra. Pomalým krokem jdeme zkusit štěstí k autobusu, abychom se zahřáli. Venku se totiž dost ochladilo a já měla jen kraťasy. Do odjezdu tedy sedíme v autobuse.
Naše další zastávka byla prezentována takto: „Pojedeme na ochutnávku tradičních sicilských produktů. Budete moci ochutnat med, pistáciový likér, sušenky, sladkosti, atd.“ Výborně, alespoň něco. Nadšení za chvilku opadá. A to přesně v moment, kdy nás průvodce vypustí v jakémsi městě, a my jdeme k jednomu stolku u kostela v parku, kde jsou rozdrobené asi dva balíčky sušenek a máme nalito trošku likéru. Teď už se směju.
Teď ovšem přichází ta třešnička na dortu. Jedeme k Etně. Přesněji autobus se prodírá hustou mlhou směrem k Etně. V zatáčkách raději troubí, aby nás protijedoucí registrovali. Je už okolo páté hodiny, okolí Etny je zahaleno snad v nejhustší mlze za poslední léta. Přijíždíme na parkoviště do nějakého lyžařského areálu. Nemůžu popsat, jak to tu vypadalo, protože nebylo nic vidět. A jaká tady byla zima. Abychom si atmosféru okolí italské sopky dosyta užili, dal nám zde průvodce hodinu a půl čas.
Jdeme na čaj a kousek pizzy. Pak do obchůdků se suvenýry. Na chvilku se ukázalo sluníčko, a tak jsme se mohli trošku rozkoukat, než se zase schovalo za mraky.
V 18:15 jedeme upět do Pozzalla na loď, která odplouvá ve 21:30. Průvodce se loučí se slovy, že jsme najeli přes 500 km a viděli to nej z východu Sicílie. Tak jo. Vím jediné, sem už nejspíš nepojedu.
Na lodi spíme a jsme rádi, že vystupujeme na Maltě, kde je teplíčko. Transfer nás naštěstí vysadil u domu, takže v 0:15 už jsem v posteli.
Toto byla Sicílie, fotek moc nemám, protože nebylo moc co fotit. Jsme ale se Stáňou rády, že jsme jely. Náš pobyt na Maltě tímto výletem pomalu ale jistě spěje ke svému konci.
Poté, co soukromý dopravce Regiojet uveřejnil na webu, že se chystá spustit přímou vlakovou linku do chorvatské Rijeky, začali jsme s manželem uvažovat nad tím, že bychom rádi takovou cestu podnikli. Když byla počátkem června spuštěna rezervace, měli jsme co dělat, abychom svá místa ulovili. Regiojet ale velmi rychle zareagoval na obrovskou poptávku a rapidně navýšil počet spojů, tudíž se dostalo opravdu na každého.
Tento článek ani tak nepopisuje zajímavosti třetího největšího chorvatského města, i když se samozřejmě o námi navštívených místech zmíním. Je zaměřen spíše na praktické informace ohledně cestování do Chorvatska vlakem, na jeho klady a mínusy; na nezbytné doklady v době koronavirové a také na to, jaké je Chorvatsko v tento čas pro nás Čechy jiné - tedy poloprázdné.
A teď už k našemu pobytu. Protože máme malé dítě, rozhodli jsme se pro cestu tam v pátek 17. 7. večer a zpět potom v noci z pondělí na úterý. Pokud tedy neplánujete z Rijeky cestovat do dalších přímořských destinací návaznými spoji, máte v Rijece 3 celé dny, což těm, kteří se chtějí vykoupat v moři, a obhlídnout nejbližší okolí, bezpochyby stačí.
Koupili jsme si jízdenky do vozů ASTRA (tedy otevřených vozů) za 590,-/1 cesta/1 osoba. Ihned od potvrzení rezervace s námi začal Regiojet komunikovat. Na email i na mobilní telefon nám přišly nejen pokyny k cestě, ale několikrát také upozornění, jaké doklady s sebou musíme mít. Občanský průkaz nebo pas je samozřejmostí. V této, cestování ne příliš lichotivé době, bylo také nutné vyplnit Regiojetu i chorvatské straně formuláře s prohlášením ohledně koronaviru (styk s nakaženými osobami, karanténa, návrat z rizikovývh destinací). Na všechny formuláře přišel odkaz. Ohlášení cesty - což byl jeden z formulářů, jsme museli mít s sebou, stewardi ho chtěli vidět, ale na hranicích už nikoli. Je také nutné mít potvrzení z ubytování, které máte v zemi zajištěné. Poslední informace ohledně administrativy se týká pojištění - to si každý samozřejmě zařizuje sám. My už léta kupujeme online u Generalli, mají výhodné balíčky za pár korun a během chvilky jsou kartičky na emailu.
Páteční brněnské hlavní nádraží před odjezdem Regiojetu do Rijeky vypadalo komicky. Lidé s různě velkými zavazadly v různě velkých skupinách různých věkových kategorií nedočkavě vyhlíželi příjezd soupravy. Vlak měl plánovaný příjezd do Brna krátce před osmou hodinou večer, ale přijel zhruba s půlhodinovým zpožděním, které se v průběhu noci vyšplhalo zhruba na hodinu, především kvůli stání na hranicích. K ránu jsme ale zpoždění poněkud stáhli, takže jsme do Rijeky přijeli okolo deváté - téměř podle plánu.
V informačním emailu jsme se dočetli, že jedna stewardka má na starost 3 vagóny. Z toho jsme vydedukovali, že bude lepší nespoléhat na donášku kafe a občerstvení ihned po Brnu, a raději jsme si tyto zásoby obstarali sami. Dobře jsme udělali. Kromě 0,3 l Rajce se k nám stewardka dostala v pozdní večerní hodinu. Občerstvení si můžete rezervovat předem opět prostřednictvím odkazu v emailu. Káva a drobné občerstvení se klasicky neroznášela jako na jiných linkách. Uprostřed vlaku se pozdě večer otevřelo jedno kupé fungující jako bar a lidé si tam sami pro kávu zdarma a zákusek za 10,- chodili. To bylo trochu nešťastné, protože se z obou stran na nějakou dobu ucpala celá souprava. Na druhou stranu toalety, klimatizace i obrazovky na sedadlech fungovaly po celou naši cestu bez problému. Noční klid byl nařízen až od půlnoci. V našem vagóně jsme měli jen smůlu na tiché hlášení vlakvedoucího, takže jsme pak na hranicích narychlo lovili vše potřebné. Jinak se nám cestovalo pohodlně - vybaveni dekou a polštářky a posilněni podpůrnými látkami, jakožto Radegastem a kalvadosem, jsme spali do půl šesté ráno :)
Hraniční kontroly na slovinské i chorvatské straně proběhly celkem rychle a začala být servírovaná snídaně - konečně káva a croissant. Tiché hlášení upozornilo ty, kteří cestují do dalších destinací, že nebudou vystupovat v Rijece, ale asi 20 minut před ní v lázeňské Opatiji. To způsobilo trochu šramot ve vagóně, neboť tuto informaci nikdo předem nevěděl. Pár nás tu zůstalo, a už podél pobřeží s výhledem na moře dojíždíme do Rijeky.
Nádraží se nachází na adrese Trg kralja Tomislava 1. Před neoklasicistní budovou, která se zrovna opravovala, stálo mnoho taxíků a čekalo na valící se dav Čechů. My jsme šli do centra pěšky, je to zhruba 20 minut, ale přímo před nádražím je zastávka autobusu MHD a téměř každý autobus do centra jel. Autobusy jsou označené čísly - jedničkou se dostanete po celé délce Rijeky od pláží v Kantridě - na západ od města, přes centrum, přístav, až do Pécine, kde jsou městské pláže a také obrovské nákupní centrum Rijeka Tower centar. Doporučuji koupit celodenní jízdenku v jakékoli trafice za 20 kun, jedna cesta totiž stojí kun 15. Pozor jako všude na zóny, nám stačila Zóna 1 - tedy město a pláže.
S batohy podle navigace míříme do města. V plánu máme snídani, posezení u pobřeží a cestu na hotel. Přes Booking.com jsme rezervovali hotel Neboder (= chorvatsky mrakodrap) v centru města. Za 2 noci v pokoji s balkónem, klimatizací, koupelnou, WC a snídaněmi jsme zaplatili něco málo pod 5000,-. Na ubytování jsme si trochu dopřáli, seženete apartmány nebo hostely i od 300,-/osoba/noc.
Jak jsem říkala, asi po 20ti minutách už sedíme u Mola Longo a vychutnáváme si Karlovačko a výbornou kávu. Lahvové pivo tu bylo mnohem častější než to točené, ceny se pohybovaly okolo 18 - 20 kun za lahev, či půllitr čepovaného. Chuťově nejlepší kromě Karlovačka bylo pivo Tars, které jsme si dávali na pláži. Kávu potom seženete okolo 10ti kun.
Check in na ubytování byl klasicky od 14ti hodin. S recepcí jsme byli domluveni, že si tam odložíme batohy a po 14. hodině se ubytujeme. Tak se i stalo. Čas, který nám zbýval, jsme vyplnili výstupem na hrad Trsat nad městem. Cesta k němu vedla přímo od našeho hotelu.
Hrad stojí na místě staré římské pevnosti od 3. století. Od 15. století se tu vystřídalo několik rodů, nejčastěji ho však obývali Habsburkové. Opuštěn byl koncem 17. století, kdy opadlo turecké nebezpečí. Chátrání podpořilo i zemětřesení v roce 1750. Ruiny nakonec koupil maršál a vojenský velitel rakouské pobřežní oblasti a nechal ho obnovit ve stylu romantismu a klasicistně - biedermeierském stylu.
Zapojil benátského stavitele Paronuzzia, nechal opravit věže, zbudovat vyzdobený interiér a dokonce si postavil i mauzoleum ve stylu dórského chrámuse čtyřmi mramorovými plíři. Sláva hradu však netrvala dlouho. Po jeho smrti začal opět chátrat v roce 1960 z něj byly opět trosky. Naštěstí došlo k jeho restauraci a v dnešní době je centrem kultury a umění. Konají se zde letní festivaly, koncerty a různá divadelní představení. Z hradeb je nádherný výhled na celý Kvarnerský záliv i celou Rijeku. Zajímavostí také je, že roku 2003 dorazil jako poutník na hrad papež Jan Pavel II. Najdete zde i jeho sochu. V areálu hradu se nachází příjemná kavárna s kouzelným výhledem na moře. Vstupné do celého areálu hradu je zdarma.
Sešli jsme dolů k hotelu, ubytovali se a krátce si odpočinuli. Koupání jsme se rozhodli nechat na další den, ale vydali jsme se podívat do přístavu a k městským plážím směrem na východ od centra. Byli jsme svědky nakládání obřích kontajnerů na lodě. Pláže v části Pécine bych ke koupání nedoporučovala. Pobřeží je kamenité a do vody vedou na několika místech schůdky, pláže jsou betonové, bez občerstvení. Jsou zde ale toalety, sprchy a prostor pro převléknutí. Pití jsme si koupili v nákupním centru Tower kousek od zmíněných pláží. Odtud jsme šli zhruba 45 minut zpět do centra. Prohlédli jsme si kostel sv. Víta, místního patrona, hodinovou věž a nejrušnější ulici ve městě, tzv. Korzo. Byla to pěší zóna se spoustou obchodů, kaváren, barů a restaurací. V jedné z nich jsme si dali pizzu.
Neděle patřila cestě do Kantridy - části Rijeky nejen se stadionem, ale také s vyhlášenou pláží. Od centra se Kantrida nachází asi 6 km, a tak jsme se rozhodli pro autobus, neboť teplota už okolo 10. hodiny ranní atakovala asi 28 stupňů. Pláž byla typická chorvatská. Oblázky s pozvolným vstupem do moře, bar, toalety, sprcha, WC a také betonová promenáda. Tou se dá pěknou procházkou dojít k dalšímu baru s terasou vysoko nad mořem. Strávili jsme v Kantridě celý den a určitě tuto pláž doporučujeme.
Na stejné místo jsme se vydali i v pondělí, to už jsme si koupili správně denní lístek na autobus. Před cestou jsme udělali ještě malý nákup a zastavili se ještě na pití v jednou baru už poblíž hlavního nádraží. Cesta zpět byla opět se zpožděním, kvůli delšímu státní opět na slovinské a pak i maďarské hranici. Stewardi začali roznášet občerstvení až po desáté večer, stejně jako cestou sem. Ráno nás přivítalo deštivé Brno, teplotní rozdíl byl v tu dobu dost značný. 
Náš výlet jsme zhodnotili asi takto: vhodné pro ty, kteří se chtějí vykoupat v moři a stačí jim na to den, dva. Neumím si představit cestovat tímto způsobem například s dětmi se čtyřmi kufry a z Opatije ještě 7 hodin pokračovat někam dál autobusem. Chorvatsko ovšem v červenci 2020 absolutně v pohodě, roušky jsme potřebovali pouze v MHD a v obchodech. Málo lidí, ceny ubytování nižší. Rijeka sama o sobě není bůhví jaké přímořské letovisko, nicméně pláž Kantrida je moc příjemná. Turistům tu stačí opravdu jen jeden den a v pohodě vše projde. Na vícedenní pobyty bych doporučila navštívit 20 km vzdálenou Opatiji nebo ostrov Krk.
Kateřina Pinkasová, červenec 2020
Více zde: https://www.vase-exkurze.cz/cestovatelsky-blog/zapisky-z-cest/expedice-rijeka-2020/
Poté, co soukromý dopravce Regiojet uveřejnil na webu, že se chystá spustit přímou vlakovou linku do chorvatské Rijeky, začali jsme s manželem uvažovat nad tím, že bychom rádi takovou cestu podnikli. Když byla počátkem června spuštěna rezervace, měli jsme co dělat, abychom svá místa ulovili. Regiojet ale velmi rychle zareagoval na obrovskou poptávku a rapidně navýšil počet spojů, tudíž se dostalo opravdu na každého.
Tento článek ani tak nepopisuje zajímavosti třetího největšího chorvatského města, i když se samozřejmě o námi navštívených místech zmíním. Je zaměřen spíše na praktické informace ohledně cestování do Chorvatska vlakem, na jeho klady a mínusy; na nezbytné doklady v době koronavirové a také na to, jaké je Chorvatsko v tento čas pro nás Čechy jiné - tedy poloprázdné.
A teď už k našemu pobytu. Protože máme malé dítě, rozhodli jsme se pro cestu tam v pátek 17. 7. večer a zpět potom v noci z pondělí na úterý. Pokud tedy neplánujete z Rijeky cestovat do dalších přímořských destinací návaznými spoji, máte v Rijece 3 celé dny, což těm, kteří se chtějí vykoupat v moři, a obhlídnout nejbližší okolí, bezpochyby stačí.
Koupili jsme si jízdenky do vozů ASTRA (tedy otevřených vozů) za 590,-/1 cesta/1 osoba. Ihned od potvrzení rezervace s námi začal Regiojet komunikovat. Na email i na mobilní telefon nám přišly nejen pokyny k cestě, ale několikrát také upozornění, jaké doklady s sebou musíme mít. Občanský průkaz nebo pas je samozřejmostí. V této, cestování ne příliš lichotivé době, bylo také nutné vyplnit Regiojetu i chorvatské straně formuláře s prohlášením ohledně koronaviru (styk s nakaženými osobami, karanténa, návrat z rizikovývh destinací). Na všechny formuláře přišel odkaz. Ohlášení cesty - což byl jeden z formulářů, jsme museli mít s sebou, stewardi ho chtěli vidět, ale na hranicích už nikoli. Je také nutné mít potvrzení z ubytování, které máte v zemi zajištěné. Poslední informace ohledně administrativy se týká pojištění - to si každý samozřejmě zařizuje sám. My už léta kupujeme online u Generalli, mají výhodné balíčky za pár korun a během chvilky jsou kartičky na emailu.
Páteční brněnské hlavní nádraží před odjezdem Regiojetu do Rijeky vypadalo komicky. Lidé s různě velkými zavazadly v různě velkých skupinách různých věkových kategorií nedočkavě vyhlíželi příjezd soupravy. Vlak měl plánovaný příjezd do Brna krátce před osmou hodinou večer, ale přijel zhruba s půlhodinovým zpožděním, které se v průběhu noci vyšplhalo zhruba na hodinu, především kvůli stání na hranicích. K ránu jsme ale zpoždění poněkud stáhli, takže jsme do Rijeky přijeli okolo deváté - téměř podle plánu.
V informačním emailu jsme se dočetli, že jedna stewardka má na starost 3 vagóny. Z toho jsme vydedukovali, že bude lepší nespoléhat na donášku kafe a občerstvení ihned po Brnu, a raději jsme si tyto zásoby obstarali sami. Dobře jsme udělali. Kromě 0,3 l Rajce se k nám stewardka dostala v pozdní večerní hodinu. Občerstvení si můžete rezervovat předem opět prostřednictvím odkazu v emailu. Káva a drobné občerstvení se klasicky neroznášela jako na jiných linkách. Uprostřed vlaku se pozdě večer otevřelo jedno kupé fungující jako bar a lidé si tam sami pro kávu zdarma a zákusek za 10,- chodili. To bylo trochu nešťastné, protože se z obou stran na nějakou dobu ucpala celá souprava. Na druhou stranu toalety, klimatizace i obrazovky na sedadlech fungovaly po celou naši cestu bez problému. Noční klid byl nařízen až od půlnoci. V našem vagóně jsme měli jen smůlu na tiché hlášení vlakvedoucího, takže jsme pak na hranicích narychlo lovili vše potřebné. Jinak se nám cestovalo pohodlně - vybaveni dekou a polštářky a posilněni podpůrnými látkami, jakožto Radegastem a kalvadosem, jsme spali do půl šesté ráno :)
Hraniční kontroly na slovinské i chorvatské straně proběhly celkem rychle a začala být servírovaná snídaně - konečně káva a croissant. Tiché hlášení upozornilo ty, kteří cestují do dalších destinací, že nebudou vystupovat v Rijece, ale asi 20 minut před ní v lázeňské Opatiji. To způsobilo trochu šramot ve vagóně, neboť tuto informaci nikdo předem nevěděl. Pár nás tu zůstalo, a už podél pobřeží s výhledem na moře dojíždíme do Rijeky.
Nádraží se nachází na adrese Trg kralja Tomislava 1. Před neoklasicistní budovou, která se zrovna opravovala, stálo mnoho taxíků a čekalo na valící se dav Čechů. My jsme šli do centra pěšky, je to zhruba 20 minut, ale přímo před nádražím je zastávka autobusu MHD a téměř každý autobus do centra jel. Autobusy jsou označené čísly - jedničkou se dostanete po celé délce Rijeky od pláží v Kantridě - na západ od města, přes centrum, přístav, až do Pécine, kde jsou městské pláže a také obrovské nákupní centrum Rijeka Tower centar. Doporučuji koupit celodenní jízdenku v jakékoli trafice za 20 kun, jedna cesta totiž stojí kun 15. Pozor jako všude na zóny, nám stačila Zóna 1 - tedy město a pláže.
S batohy podle navigace míříme do města. V plánu máme snídani, posezení u pobřeží a cestu na hotel. Přes Booking.com jsme rezervovali hotel Neboder (= chorvatsky mrakodrap) v centru města. Za 2 noci v pokoji s balkónem, klimatizací, koupelnou, WC a snídaněmi jsme zaplatili něco málo pod 5000,-. Na ubytování jsme si trochu dopřáli, seženete apartmány nebo hostely i od 300,-/osoba/noc.
Jak jsem říkala, asi po 20ti minutách už sedíme u Mola Longo a vychutnáváme si Karlovačko a výbornou kávu. Lahvové pivo tu bylo mnohem častější než to točené, ceny se pohybovaly okolo 18 - 20 kun za lahev, či půllitr čepovaného. Chuťově nejlepší kromě Karlovačka bylo pivo Tars, které jsme si dávali na pláži. Kávu potom seženete okolo 10ti kun.
Check in na ubytování byl klasicky od 14ti hodin. S recepcí jsme byli domluveni, že si tam odložíme batohy a po 14. hodině se ubytujeme. Tak se i stalo. Čas, který nám zbýval, jsme vyplnili výstupem na hrad Trsat nad městem. Cesta k němu vedla přímo od našeho hotelu.
Hrad stojí na místě staré římské pevnosti od 3. století. Od 15. století se tu vystřídalo několik rodů, nejčastěji ho však obývali Habsburkové. Opuštěn byl koncem 17. století, kdy opadlo turecké nebezpečí. Chátrání podpořilo i zemětřesení v roce 1750. Ruiny nakonec koupil maršál a vojenský velitel rakouské pobřežní oblasti a nechal ho obnovit ve stylu romantismu a klasicistně - biedermeierském stylu.
Zapojil benátského stavitele Paronuzzia, nechal opravit věže, zbudovat vyzdobený interiér a dokonce si postavil i mauzoleum ve stylu dórského chrámuse čtyřmi mramorovými plíři. Sláva hradu však netrvala dlouho. Po jeho smrti začal opět chátrat v roce 1960 z něj byly opět trosky. Naštěstí došlo k jeho restauraci a v dnešní době je centrem kultury a umění. Konají se zde letní festivaly, koncerty a různá divadelní představení. Z hradeb je nádherný výhled na celý Kvarnerský záliv i celou Rijeku. Zajímavostí také je, že roku 2003 dorazil jako poutník na hrad papež Jan Pavel II. Najdete zde i jeho sochu. V areálu hradu se nachází příjemná kavárna s kouzelným výhledem na moře. Vstupné do celého areálu hradu je zdarma.
Sešli jsme dolů k hotelu, ubytovali se a krátce si odpočinuli. Koupání jsme se rozhodli nechat na další den, ale vydali jsme se podívat do přístavu a k městským plážím směrem na východ od centra. Byli jsme svědky nakládání obřích kontajnerů na lodě. Pláže v části Pécine bych ke koupání nedoporučovala. Pobřeží je kamenité a do vody vedou na několika místech schůdky, pláže jsou betonové, bez občerstvení. Jsou zde ale toalety, sprchy a prostor pro převléknutí. Pití jsme si koupili v nákupním centru Tower kousek od zmíněných pláží. Odtud jsme šli zhruba 45 minut zpět do centra. Prohlédli jsme si kostel sv. Víta, místního patrona, hodinovou věž a nejrušnější ulici ve městě, tzv. Korzo. Byla to pěší zóna se spoustou obchodů, kaváren, barů a restaurací. V jedné z nich jsme si dali pizzu.
Neděle patřila cestě do Kantridy - části Rijeky nejen se stadionem, ale také s vyhlášenou pláží. Od centra se Kantrida nachází asi 6 km, a tak jsme se rozhodli pro autobus, neboť teplota už okolo 10. hodiny ranní atakovala asi 28 stupňů. Pláž byla typická chorvatská. Oblázky s pozvolným vstupem do moře, bar, toalety, sprcha, WC a také betonová promenáda. Tou se dá pěknou procházkou dojít k dalšímu baru s terasou vysoko nad mořem. Strávili jsme v Kantridě celý den a určitě tuto pláž doporučujeme.
Na stejné místo jsme se vydali i v pondělí, to už jsme si koupili správně denní lístek na autobus. Před cestou jsme udělali ještě malý nákup a zastavili se ještě na pití v jednou baru už poblíž hlavního nádraží. Cesta zpět byla opět se zpožděním, kvůli delšímu státní opět na slovinské a pak i maďarské hranici. Stewardi začali roznášet občerstvení až po desáté večer, stejně jako cestou sem. Ráno nás přivítalo deštivé Brno, teplotní rozdíl byl v tu dobu dost značný.
Náš výlet jsme zhodnotili asi takto: vhodné pro ty, kteří se chtějí vykoupat v moři a stačí jim na to den, dva. Neumím si představit cestovat tímto způsobem například s dětmi se čtyřmi kufry a z Opatije ještě 7 hodin pokračovat někam dál autobusem. Chorvatsko ovšem v červenci 2020 absolutně v pohodě, roušky jsme potřebovali pouze v MHD a v obchodech. Málo lidí, ceny ubytování nižší. Rijeka sama o sobě není bůhví jaké přímořské letovisko, nicméně pláž Kantrida je moc příjemná. Turistům tu stačí opravdu jen jeden den a v pohodě vše projde. Na vícedenní pobyty bych doporučila navštívit 20 km vzdálenou Opatiji nebo ostrov Krk.
Kateřina Pinkasová, červenec 2020
Více zde: https://www.vase-exkurze.cz/cestovatelsky-blog/zapisky-z-cest/expedice-rijeka-2020/
Poté, co soukromý dopravce Regiojet uveřejnil na webu, že se chystá spustit přímou vlakovou linku do chorvatské Rijeky, začali jsme s manželem uvažovat nad tím, že bychom rádi takovou cestu podnikli. Když byla počátkem června spuštěna rezervace, měli jsme co dělat, abychom svá místa ulovili. Regiojet ale velmi rychle zareagoval na obrovskou poptávku a rapidně navýšil počet spojů, tudíž se dostalo opravdu na každého.
Tento článek ani tak nepopisuje zajímavosti třetího největšího chorvatského města, i když se samozřejmě o námi navštívených místech zmíním. Je zaměřen spíše na praktické informace ohledně cestování do Chorvatska vlakem, na jeho klady a mínusy; na nezbytné doklady v době koronavirové a také na to, jaké je Chorvatsko v tento čas pro nás Čechy jiné - tedy poloprázdné.
A teď už k našemu pobytu. Protože máme malé dítě, rozhodli jsme se pro cestu tam v pátek 17. 7. večer a zpět potom v noci z pondělí na úterý. Pokud tedy neplánujete z Rijeky cestovat do dalších přímořských destinací návaznými spoji, máte v Rijece 3 celé dny, což těm, kteří se chtějí vykoupat v moři, a obhlídnout nejbližší okolí, bezpochyby stačí.
Koupili jsme si jízdenky do vozů ASTRA (tedy otevřených vozů) za 590,-/1 cesta/1 osoba. Ihned od potvrzení rezervace s námi začal Regiojet komunikovat. Na email i na mobilní telefon nám přišly nejen pokyny k cestě, ale několikrát také upozornění, jaké doklady s sebou musíme mít. Občanský průkaz nebo pas je samozřejmostí. V této, cestování ne příliš lichotivé době, bylo také nutné vyplnit Regiojetu i chorvatské straně formuláře s prohlášením ohledně koronaviru (styk s nakaženými osobami, karanténa, návrat z rizikovývh destinací). Na všechny formuláře přišel odkaz. Ohlášení cesty - což byl jeden z formulářů, jsme museli mít s sebou, stewardi ho chtěli vidět, ale na hranicích už nikoli. Je také nutné mít potvrzení z ubytování, které máte v zemi zajištěné. Poslední informace ohledně administrativy se týká pojištění - to si každý samozřejmě zařizuje sám. My už léta kupujeme online u Generalli, mají výhodné balíčky za pár korun a během chvilky jsou kartičky na emailu.
Páteční brněnské hlavní nádraží před odjezdem Regiojetu do Rijeky vypadalo komicky. Lidé s různě velkými zavazadly v různě velkých skupinách různých věkových kategorií nedočkavě vyhlíželi příjezd soupravy. Vlak měl plánovaný příjezd do Brna krátce před osmou hodinou večer, ale přijel zhruba s půlhodinovým zpožděním, které se v průběhu noci vyšplhalo zhruba na hodinu, především kvůli stání na hranicích. K ránu jsme ale zpoždění poněkud stáhli, takže jsme do Rijeky přijeli okolo deváté - téměř podle plánu.
V informačním emailu jsme se dočetli, že jedna stewardka má na starost 3 vagóny. Z toho jsme vydedukovali, že bude lepší nespoléhat na donášku kafe a občerstvení ihned po Brnu, a raději jsme si tyto zásoby obstarali sami. Dobře jsme udělali. Kromě 0,3 l Rajce se k nám stewardka dostala v pozdní večerní hodinu. Občerstvení si můžete rezervovat předem opět prostřednictvím odkazu v emailu. Káva a drobné občerstvení se klasicky neroznášela jako na jiných linkách. Uprostřed vlaku se pozdě večer otevřelo jedno kupé fungující jako bar a lidé si tam sami pro kávu zdarma a zákusek za 10,- chodili. To bylo trochu nešťastné, protože se z obou stran na nějakou dobu ucpala celá souprava. Na druhou stranu toalety, klimatizace i obrazovky na sedadlech fungovaly po celou naši cestu bez problému. Noční klid byl nařízen až od půlnoci. V našem vagóně jsme měli jen smůlu na tiché hlášení vlakvedoucího, takže jsme pak na hranicích narychlo lovili vše potřebné. Jinak se nám cestovalo pohodlně - vybaveni dekou a polštářky a posilněni podpůrnými látkami, jakožto Radegastem a kalvadosem, jsme spali do půl šesté ráno :)
Hraniční kontroly na slovinské i chorvatské straně proběhly celkem rychle a začala být servírovaná snídaně - konečně káva a croissant. Tiché hlášení upozornilo ty, kteří cestují do dalších destinací, že nebudou vystupovat v Rijece, ale asi 20 minut před ní v lázeňské Opatiji. To způsobilo trochu šramot ve vagóně, neboť tuto informaci nikdo předem nevěděl. Pár nás tu zůstalo, a už podél pobřeží s výhledem na moře dojíždíme do Rijeky.
Nádraží se nachází na adrese Trg kralja Tomislava 1. Před neoklasicistní budovou, která se zrovna opravovala, stálo mnoho taxíků a čekalo na valící se dav Čechů. My jsme šli do centra pěšky, je to zhruba 20 minut, ale přímo před nádražím je zastávka autobusu MHD a téměř každý autobus do centra jel. Autobusy jsou označené čísly - jedničkou se dostanete po celé délce Rijeky od pláží v Kantridě - na západ od města, přes centrum, přístav, až do Pécine, kde jsou městské pláže a také obrovské nákupní centrum Rijeka Tower centar. Doporučuji koupit celodenní jízdenku v jakékoli trafice za 20 kun, jedna cesta totiž stojí kun 15. Pozor jako všude na zóny, nám stačila Zóna 1 - tedy město a pláže.
S batohy podle navigace míříme do města. V plánu máme snídani, posezení u pobřeží a cestu na hotel. Přes Booking.com jsme rezervovali hotel Neboder (= chorvatsky mrakodrap) v centru města. Za 2 noci v pokoji s balkónem, klimatizací, koupelnou, WC a snídaněmi jsme zaplatili něco málo pod 5000,-. Na ubytování jsme si trochu dopřáli, seženete apartmány nebo hostely i od 300,-/osoba/noc.
Jak jsem říkala, asi po 20ti minutách už sedíme u Mola Longo a vychutnáváme si Karlovačko a výbornou kávu. Lahvové pivo tu bylo mnohem častější než to točené, ceny se pohybovaly okolo 18 - 20 kun za lahev, či půllitr čepovaného. Chuťově nejlepší kromě Karlovačka bylo pivo Tars, které jsme si dávali na pláži. Kávu potom seženete okolo 10ti kun.
Check in na ubytování byl klasicky od 14ti hodin. S recepcí jsme byli domluveni, že si tam odložíme batohy a po 14. hodině se ubytujeme. Tak se i stalo. Čas, který nám zbýval, jsme vyplnili výstupem na hrad Trsat nad městem. Cesta k němu vedla přímo od našeho hotelu.
Hrad stojí na místě staré římské pevnosti od 3. století. Od 15. století se tu vystřídalo několik rodů, nejčastěji ho však obývali Habsburkové. Opuštěn byl koncem 17. století, kdy opadlo turecké nebezpečí. Chátrání podpořilo i zemětřesení v roce 1750. Ruiny nakonec koupil maršál a vojenský velitel rakouské pobřežní oblasti a nechal ho obnovit ve stylu romantismu a klasicistně - biedermeierském stylu.
Zapojil benátského stavitele Paronuzzia, nechal opravit věže, zbudovat vyzdobený interiér a dokonce si postavil i mauzoleum ve stylu dórského chrámuse čtyřmi mramorovými plíři. Sláva hradu však netrvala dlouho. Po jeho smrti začal opět chátrat v roce 1960 z něj byly opět trosky. Naštěstí došlo k jeho restauraci a v dnešní době je centrem kultury a umění. Konají se zde letní festivaly, koncerty a různá divadelní představení. Z hradeb je nádherný výhled na celý Kvarnerský záliv i celou Rijeku. Zajímavostí také je, že roku 2003 dorazil jako poutník na hrad papež Jan Pavel II. Najdete zde i jeho sochu. V areálu hradu se nachází příjemná kavárna s kouzelným výhledem na moře. Vstupné do celého areálu hradu je zdarma.
Sešli jsme dolů k hotelu, ubytovali se a krátce si odpočinuli. Koupání jsme se rozhodli nechat na další den, ale vydali jsme se podívat do přístavu a k městským plážím směrem na východ od centra. Byli jsme svědky nakládání obřích kontajnerů na lodě. Pláže v části Pécine bych ke koupání nedoporučovala. Pobřeží je kamenité a do vody vedou na několika místech schůdky, pláže jsou betonové, bez občerstvení. Jsou zde ale toalety, sprchy a prostor pro převléknutí. Pití jsme si koupili v nákupním centru Tower kousek od zmíněných pláží. Odtud jsme šli zhruba 45 minut zpět do centra. Prohlédli jsme si kostel sv. Víta, místního patrona, hodinovou věž a nejrušnější ulici ve městě, tzv. Korzo. Byla to pěší zóna se spoustou obchodů, kaváren, barů a restaurací. V jedné z nich jsme si dali pizzu.
Neděle patřila cestě do Kantridy - části Rijeky nejen se stadionem, ale také s vyhlášenou pláží. Od centra se Kantrida nachází asi 6 km, a tak jsme se rozhodli pro autobus, neboť teplota už okolo 10. hodiny ranní atakovala asi 28 stupňů. Pláž byla typická chorvatská. Oblázky s pozvolným vstupem do moře, bar, toalety, sprcha, WC a také betonová promenáda. Tou se dá pěknou procházkou dojít k dalšímu baru s terasou vysoko nad mořem. Strávili jsme v Kantridě celý den a určitě tuto pláž doporučujeme.
Na stejné místo jsme se vydali i v pondělí, to už jsme si koupili správně denní lístek na autobus. Před cestou jsme udělali ještě malý nákup a zastavili se ještě na pití v jednou baru už poblíž hlavního nádraží. Cesta zpět byla opět se zpožděním, kvůli delšímu státní opět na slovinské a pak i maďarské hranici. Stewardi začali roznášet občerstvení až po desáté večer, stejně jako cestou sem. Ráno nás přivítalo deštivé Brno, teplotní rozdíl byl v tu dobu dost značný.
Náš výlet jsme zhodnotili asi takto: vhodné pro ty, kteří se chtějí vykoupat v moři a stačí jim na to den, dva. Neumím si představit cestovat tímto způsobem například s dětmi se čtyřmi kufry a z Opatije ještě 7 hodin pokračovat někam dál autobusem. Chorvatsko ovšem v červenci 2020 absolutně v pohodě, roušky jsme potřebovali pouze v MHD a v obchodech. Málo lidí, ceny ubytování nižší. Rijeka sama o sobě není bůhví jaké přímořské letovisko, nicméně pláž Kantrida je moc příjemná. Turistům tu stačí opravdu jen jeden den a v pohodě vše projde. Na vícedenní pobyty bych doporučila navštívit 20 km vzdálenou Opatiji nebo ostrov Krk.
Kateřina Pinkasová, červenec 2020
Více zde: https://www.vase-exkurze.cz/cestovatelsky-blog/zapisky-z-cest/expedice-rijeka-2020/
Poté, co soukromý dopravce Regiojet uveřejnil na webu, že se chystá spustit přímou vlakovou linku do chorvatské Rijeky, začali jsme s manželem uvažovat nad tím, že bychom rádi takovou cestu podnikli. Když byla počátkem června spuštěna rezervace, měli jsme co dělat, abychom svá místa ulovili. Regiojet ale velmi rychle zareagoval na obrovskou poptávku a rapidně navýšil počet spojů, tudíž se dostalo opravdu na každého.
Tento článek ani tak nepopisuje zajímavosti třetího největšího chorvatského města, i když se samozřejmě o námi navštívených místech zmíním. Je zaměřen spíše na praktické informace ohledně cestování do Chorvatska vlakem, na jeho klady a mínusy; na nezbytné doklady v době koronavirové a také na to, jaké je Chorvatsko v tento čas pro nás Čechy jiné - tedy poloprázdné.
A teď už k našemu pobytu. Protože máme malé dítě, rozhodli jsme se pro cestu tam v pátek 17. 7. večer a zpět potom v noci z pondělí na úterý. Pokud tedy neplánujete z Rijeky cestovat do dalších přímořských destinací návaznými spoji, máte v Rijece 3 celé dny, což těm, kteří se chtějí vykoupat v moři, a obhlídnout nejbližší okolí, bezpochyby stačí.
Koupili jsme si jízdenky do vozů ASTRA (tedy otevřených vozů) za 590,-/1 cesta/1 osoba. Ihned od potvrzení rezervace s námi začal Regiojet komunikovat. Na email i na mobilní telefon nám přišly nejen pokyny k cestě, ale několikrát také upozornění, jaké doklady s sebou musíme mít. Občanský průkaz nebo pas je samozřejmostí. V této, cestování ne příliš lichotivé době, bylo také nutné vyplnit Regiojetu i chorvatské straně formuláře s prohlášením ohledně koronaviru (styk s nakaženými osobami, karanténa, návrat z rizikovývh destinací). Na všechny formuláře přišel odkaz. Ohlášení cesty - což byl jeden z formulářů, jsme museli mít s sebou, stewardi ho chtěli vidět, ale na hranicích už nikoli. Je také nutné mít potvrzení z ubytování, které máte v zemi zajištěné. Poslední informace ohledně administrativy se týká pojištění - to si každý samozřejmě zařizuje sám. My už léta kupujeme online u Generalli, mají výhodné balíčky za pár korun a během chvilky jsou kartičky na emailu.
Páteční brněnské hlavní nádraží před odjezdem Regiojetu do Rijeky vypadalo komicky. Lidé s různě velkými zavazadly v různě velkých skupinách různých věkových kategorií nedočkavě vyhlíželi příjezd soupravy. Vlak měl plánovaný příjezd do Brna krátce před osmou hodinou večer, ale přijel zhruba s půlhodinovým zpožděním, které se v průběhu noci vyšplhalo zhruba na hodinu, především kvůli stání na hranicích. K ránu jsme ale zpoždění poněkud stáhli, takže jsme do Rijeky přijeli okolo deváté - téměř podle plánu.
V informačním emailu jsme se dočetli, že jedna stewardka má na starost 3 vagóny. Z toho jsme vydedukovali, že bude lepší nespoléhat na donášku kafe a občerstvení ihned po Brnu, a raději jsme si tyto zásoby obstarali sami. Dobře jsme udělali. Kromě 0,3 l Rajce se k nám stewardka dostala v pozdní večerní hodinu. Občerstvení si můžete rezervovat předem opět prostřednictvím odkazu v emailu. Káva a drobné občerstvení se klasicky neroznášela jako na jiných linkách. Uprostřed vlaku se pozdě večer otevřelo jedno kupé fungující jako bar a lidé si tam sami pro kávu zdarma a zákusek za 10,- chodili. To bylo trochu nešťastné, protože se z obou stran na nějakou dobu ucpala celá souprava. Na druhou stranu toalety, klimatizace i obrazovky na sedadlech fungovaly po celou naši cestu bez problému. Noční klid byl nařízen až od půlnoci. V našem vagóně jsme měli jen smůlu na tiché hlášení vlakvedoucího, takže jsme pak na hranicích narychlo lovili vše potřebné. Jinak se nám cestovalo pohodlně - vybaveni dekou a polštářky a posilněni podpůrnými látkami, jakožto Radegastem a kalvadosem, jsme spali do půl šesté ráno :)
Hraniční kontroly na slovinské i chorvatské straně proběhly celkem rychle a začala být servírovaná snídaně - konečně káva a croissant. Tiché hlášení upozornilo ty, kteří cestují do dalších destinací, že nebudou vystupovat v Rijece, ale asi 20 minut před ní v lázeňské Opatiji. To způsobilo trochu šramot ve vagóně, neboť tuto informaci nikdo předem nevěděl. Pár nás tu zůstalo, a už podél pobřeží s výhledem na moře dojíždíme do Rijeky.
Nádraží se nachází na adrese Trg kralja Tomislava 1. Před neoklasicistní budovou, která se zrovna opravovala, stálo mnoho taxíků a čekalo na valící se dav Čechů. My jsme šli do centra pěšky, je to zhruba 20 minut, ale přímo před nádražím je zastávka autobusu MHD a téměř každý autobus do centra jel. Autobusy jsou označené čísly - jedničkou se dostanete po celé délce Rijeky od pláží v Kantridě - na západ od města, přes centrum, přístav, až do Pécine, kde jsou městské pláže a také obrovské nákupní centrum Rijeka Tower centar. Doporučuji koupit celodenní jízdenku v jakékoli trafice za 20 kun, jedna cesta totiž stojí kun 15. Pozor jako všude na zóny, nám stačila Zóna 1 - tedy město a pláže.
S batohy podle navigace míříme do města. V plánu máme snídani, posezení u pobřeží a cestu na hotel. Přes Booking.com jsme rezervovali hotel Neboder (= chorvatsky mrakodrap) v centru města. Za 2 noci v pokoji s balkónem, klimatizací, koupelnou, WC a snídaněmi jsme zaplatili něco málo pod 5000,-. Na ubytování jsme si trochu dopřáli, seženete apartmány nebo hostely i od 300,-/osoba/noc.
Jak jsem říkala, asi po 20ti minutách už sedíme u Mola Longo a vychutnáváme si Karlovačko a výbornou kávu. Lahvové pivo tu bylo mnohem častější než to točené, ceny se pohybovaly okolo 18 - 20 kun za lahev, či půllitr čepovaného. Chuťově nejlepší kromě Karlovačka bylo pivo Tars, které jsme si dávali na pláži. Kávu potom seženete okolo 10ti kun.
Check in na ubytování byl klasicky od 14ti hodin. S recepcí jsme byli domluveni, že si tam odložíme batohy a po 14. hodině se ubytujeme. Tak se i stalo. Čas, který nám zbýval, jsme vyplnili výstupem na hrad Trsat nad městem. Cesta k němu vedla přímo od našeho hotelu.
Hrad stojí na místě staré římské pevnosti od 3. století. Od 15. století se tu vystřídalo několik rodů, nejčastěji ho však obývali Habsburkové. Opuštěn byl koncem 17. století, kdy opadlo turecké nebezpečí. Chátrání podpořilo i zemětřesení v roce 1750. Ruiny nakonec koupil maršál a vojenský velitel rakouské pobřežní oblasti a nechal ho obnovit ve stylu romantismu a klasicistně - biedermeierském stylu.
Zapojil benátského stavitele Paronuzzia, nechal opravit věže, zbudovat vyzdobený interiér a dokonce si postavil i mauzoleum ve stylu dórského chrámuse čtyřmi mramorovými plíři. Sláva hradu však netrvala dlouho. Po jeho smrti začal opět chátrat v roce 1960 z něj byly opět trosky. Naštěstí došlo k jeho restauraci a v dnešní době je centrem kultury a umění. Konají se zde letní festivaly, koncerty a různá divadelní představení. Z hradeb je nádherný výhled na celý Kvarnerský záliv i celou Rijeku. Zajímavostí také je, že roku 2003 dorazil jako poutník na hrad papež Jan Pavel II. Najdete zde i jeho sochu. V areálu hradu se nachází příjemná kavárna s kouzelným výhledem na moře. Vstupné do celého areálu hradu je zdarma.
Sešli jsme dolů k hotelu, ubytovali se a krátce si odpočinuli. Koupání jsme se rozhodli nechat na další den, ale vydali jsme se podívat do přístavu a k městským plážím směrem na východ od centra. Byli jsme svědky nakládání obřích kontajnerů na lodě. Pláže v části Pécine bych ke koupání nedoporučovala. Pobřeží je kamenité a do vody vedou na několika místech schůdky, pláže jsou betonové, bez občerstvení. Jsou zde ale toalety, sprchy a prostor pro převléknutí. Pití jsme si koupili v nákupním centru Tower kousek od zmíněných pláží. Odtud jsme šli zhruba 45 minut zpět do centra. Prohlédli jsme si kostel sv. Víta, místního patrona, hodinovou věž a nejrušnější ulici ve městě, tzv. Korzo. Byla to pěší zóna se spoustou obchodů, kaváren, barů a restaurací. V jedné z nich jsme si dali pizzu.
Neděle patřila cestě do Kantridy - části Rijeky nejen se stadionem, ale také s vyhlášenou pláží. Od centra se Kantrida nachází asi 6 km, a tak jsme se rozhodli pro autobus, neboť teplota už okolo 10. hodiny ranní atakovala asi 28 stupňů. Pláž byla typická chorvatská. Oblázky s pozvolným vstupem do moře, bar, toalety, sprcha, WC a také betonová promenáda. Tou se dá pěknou procházkou dojít k dalšímu baru s terasou vysoko nad mořem. Strávili jsme v Kantridě celý den a určitě tuto pláž doporučujeme.
Na stejné místo jsme se vydali i v pondělí, to už jsme si koupili správně denní lístek na autobus. Před cestou jsme udělali ještě malý nákup a zastavili se ještě na pití v jednou baru už poblíž hlavního nádraží. Cesta zpět byla opět se zpožděním, kvůli delšímu státní opět na slovinské a pak i maďarské hranici. Stewardi začali roznášet občerstvení až po desáté večer, stejně jako cestou sem. Ráno nás přivítalo deštivé Brno, teplotní rozdíl byl v tu dobu dost značný. 
Náš výlet jsme zhodnotili asi takto: vhodné pro ty, kteří se chtějí vykoupat v moři a stačí jim na to den, dva. Neumím si představit cestovat tímto způsobem například s dětmi se čtyřmi kufry a z Opatije ještě 7 hodin pokračovat někam dál autobusem. Chorvatsko ovšem v červenci 2020 absolutně v pohodě, roušky jsme potřebovali pouze v MHD a v obchodech. Málo lidí, ceny ubytování nižší. Rijeka sama o sobě není bůhví jaké přímořské letovisko, nicméně pláž Kantrida je moc příjemná. Turistům tu stačí opravdu jen jeden den a v pohodě vše projde. Na vícedenní pobyty bych doporučila navštívit 20 km vzdálenou Opatiji nebo ostrov Krk.
Kateřina Pinkasová, červenec 2020
